Dva příběhy podobající se pověstem

K tvrzi v Tiché se neváže žádná věrohodná pověst, kterou bychom vám zde mohli předložit. Vážou se k ní však dva příběhy, které Vám zde chceme představit. Náš spolek obdržel den před Štědrým dnem roku 2010 balík od anonymního odesílatele. Balík obsahoval dopis, středověkou stoličku a znak. Nyní už ale nechme promluvit neznámého pisatele dopisu, který se označuje jako pan Sádlo, a který si může být jist, že oba darované předměty naleznou významné místo v připravované expozici na tvrzi v Tiché!

Příběh první – o dojičce Boženě

Těžko lze uvěřit, že stolička vznikla opravdu v době gotiky, jde spíše o napodobeninu z dílny vesnického truhláře z doby mnohem pozdější. Tento nepříliš vydařený kus nábytku pochází ze „Síně slávy a tradic“ pastvinářského družstva Rozvoj z Tiché. Zde byl uchováván již od padesátých let minulého století jako památka na jednu ze zakládajících členek družstva, dojičku Boženu Dýmalovou, hrdinku socialistické práce „In memoriam“.

Tato pětadvacetiletá, pravděpodobně nepříliš inteligentní a soudě podle dobových pramenů i nehezká dívka trpící nadváhou, trudovitostí a nadýmáním brzo pochopila, že ji doba kolektivizace zemědělství konečně skýtá možnost upozornit svět na svou existenci. Ideově vybavena četbou úvodníků Rudého práva a po vzporu sovětských kolchozníků napřela své úsilí do zvyšování dojivosti u svěřených stračen. Zlí jazykové sice tvrdili, že se krávy mohutné dojičky s dlaněmi jak lopaty bojí tak, že ze sebe vyždímají i nemožné, ale Božena se brzo ocitla na předním místě v okresní mléčné lize a hlasy kritiků umlkly. Šťastná hvězda družstevnice by stoupala ještě výše nebýt tragické události. O dívku se začal zajímat účetní Jouda, doufaje, že si vztahem a případným sňatkem s údernicí vylepší svůj pošramocený kádrový profil. Božena si, duchem nepřítomná a úplně zpitomělá honbou za dalšími mléčnými rekordy a sladkými řečmi účetního, při dojení nevšimla, že se se svými pracovními proprietami, mezi něž stolička patřila, ocitla ve stání plemenného býka Ferdy…

Příběh o Krásném Francim

Znak je práce lidového řezbáře a ještě lidovějšího kováře. Byl uložen od roku 1896 v depozitáři c. a k. Okresního soudu v Krumlově jako předmět doličný ve věci ublížení na zdraví Františka Kotrby, přezdívaného „Krásný Franci“, válečného invalidy a flašinetáře z Třeboně. Franci byl povahy veselé a většinu dne trávil v hostinci Modrá hvězda, takto lokále nevalné pověsti, kde většinu hostů tvořily existence s kriminální minulostí i budoucností a slečny lehkých mravů. V nálevně utrácel těžce vydělané peníze za lacinou pálenku a vyprávěním dojímavých příběhů a zpěvem neslušných písní loudil na příslušnicích nejstaršího řemesla slevu na poskytnuté služby. Flašinetářovy pozdně noční návraty domů byly většinou doprovázeny nejen štěkotem sousedovic Alíka, ale ještě hlasitějším jekem jeho žárlivé manželky Anežky, která mu sice slibovala újmu na zdraví, ale nikdy své vyhrůžky nesplnila. Až do osudného dne. Anežce, nabuzené popichováním komanda pavlačových drben v čele s domovnicí Horákovou, a posilněné několika odlivkami airkoňaku, se vzpěnila krev natolik, že ze zdi v kuchyni strhla onu dřevěnou plastiku a jala se svého notně podroušeného manžela mlátit hlava nehlava. Řádění rozběsněné fúrie zabránil až přivolaný obecní strážník.

Incident vynesl Anežce týden v šatlavě a pokutu pět zlatých a Krásnému Francimu, kvůli kuriózní deformaci obličeje novou přezdívku „Růža“. Soudní spis případu sice neobjasňuje, jak se schránka s rožmberským znakem dostala do domácnosti zhýralého invalidy, ale přináší zajímavou historii o tom, na co ji Kotrba používal. Flašinetář, vědom si jejich hodnoty, do schránky ukládal před svými všetečnými dětmi válečky s mechanicky uloženými písněmi do flašinetu.

Celý příběh není z historického hlediska nijak zajímavý, je však cenným dokladem o tom, že se Kotrba, netuše, kam se během století pohne svět, stal nechtěným průkopníkem zábavního průmyslu, respektive dřevěná schránka je prvním historicky doloženým obalem hudebního nosiče, předchůdcem dnešních pestrých obalů na CD!