HRADY NA MALŠI | Kdo jsme

aneb navštivte hrady kolem řeky Malše

Sdružení Hrady na Malši byl založen z iniciativy Radka Kocandy v roce 2002 jako Společnost pro hrad Pořešín. Díky Josefu Kalošovi se stalo v roce 2004 jeho členy pět obcí: Benešov nad Černou, Bujanov, Kaplice, Svatý Jan nad Malší a Velešín a deset nadšenců různých profesí. Hrady na řece Malši byly v roce 2002 zapomenuté a opuštěné zarostlé zříceniny zasuté zeminou, na které jen občas zabloudili místní obyvatelé a trampové všeho druhu. Důvodem k založení sdružení byla snaha o jejich opravu a oživení.

Jako každé začínající sdružení jsme měli pouze nejasné představy o tom, jak naše vize realizovat. Hned na začátku existence jsme získali tu nejsilnější možnou odbornou záštitu v osobě prof. Tomáše Durdíka z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky. Důležitá a nepostradatelná byla rovněž podpora různých institucí, ale i celková nálada ve společnosti, která přála podobným záměrům.

Začátky činnosti byly velmi skromné. Finanční prostředky na činnost byly minimální, všichni členové byli zaměstnaní, a tak jim k činnosti na hradech zbýval pouze volný čas. V té době jsme zdaleka nedokázali dohlédnout široké spektrum činností, k nimž nyní postupně dospíváme. V roce 2008 úspěšně skončila několikaletá jednání s majiteli tvrze v Tiché, na jejichž základě získalo sdružení a obec Dolní Dvořiště tuto tvrz s příkopem a zbytky hospodářských budov do společného vlastnictví. Tím byl završen počet objektů v péči sdružení na pět. Jsou to hrady Velešín, Pořešín, Sokolčí, Louzek a tvrz v Tiché.

Naše hrady jsou na řece Malši navlečeny jako korálky na niti. Každému hradu chceme postupně vtisknout jedinečný charakter určený mírou stavební obnovy a následnou náplní činnosti.  Spojovacím prvkem všech hradů je bezprostřední blízkost zemské cesty z Čech do Horního Rakouska, kterou začal budovat Přemysl Otakar II. jako rakouský vévoda a český král. Spolupráce s rakouskými hrady je dnes stěžejní činností spolku.

Každému člověku na zemi je vymezen jen určitý počet dní a let. Zvláště zřetelně vystupuje tato skutečnost právě uprostřed hradních zřícenin, kde je člověk obklopen stavbami, které stavěli lidé, kteří tu byli stovky let před námi. Měli své touhy, přání, strasti a radosti. Stejně jako oni, i my se jednou staneme součástí historie svého kraje a země.

Položíme-li si otázku, co nám přináší největší uspokojení z naší dobrovolné činnosti, musíme odpovědět, že to je samozřejmě pohled na hrady probouzející se ze zapomenutí. Největší potěšení pro nás však představuje množství neobyčejných a zajímavých lidí všech profesí, věku a postavení, kteří nám pomáhají při uskutečňování našeho záměru, a s nimiž bychom neměli šanci se setkat, pokud bychom naši myšlenku nezačali rozvíjet. Za tuto pomoc jim patří náš dík.