O POŘEŠÍNSKÉ VEVERCE

Předkládáme Vám zde pověst o pořešínské veverce tak, jak ji zaznamenal náš dobrodinec, pan Božetěch Sádlo. Nastražte uši, pověst začíná.....

Kdysi v časech dávných nepokojů v Království českém, kdy bojoval soused proti sousedu, bratr proti bratru, byl i hrad Pořešín obléhán nepřátelským vojskem. Obléhání trvalo již řadu měsíců, marně obránci z věže vyhlíželi posily, posádku sužoval hlad a nemoci, spíže a sýpky dávno zely prázdnotou a na talířích skončila i všechna domácí zvířata. Mezi hradní čeládkou žil i malý hoch Janek, nalezenec, kterého kdosi jako batole odložil za bouřlivé noci u brány do hradu. Chlapec, který vyrůstal bez rodičů, byl málomluvný, neměl žádné kamarády a společnost mu dělala jen ochočená veverka, kterou našel coby mládě vypadlé z dutiny stromu a zachránil je. V době obléhání, kdy posádka hradu strádaly, neunikly Jankovi hladové pohledy spolubydlících, kteří už viděli jeho mazlíčka otáčet se na rožni. Aby předešel tak potupnému konci své jediné přítelkyně, rozhodl se hoch dát veverce raději svobodu a také tak učinil. Jaké bylo ale jeho překvapení, když se jeho chráněnkyně zanedlouho vrátila a v tlapičkách přinášela ořech z lískového houští, kterým byly porostlé strmé stráně pod hradem. Znovu a znovu se veverka vydávala na cesty za potravou a přinášela každý den množství olejnatých ořechů, které umožnily posádce přežít a ubránit se nepříteli, který nakonec odtáhl s nepořízenou. Velkou vděčností zahrnuli obyvatelé hradu svou zachránkyni, ale ta zmožena tolikou námahou brzo uhynula.

Pověst ale měla své pokračování...

Do úplně jiného světla se po přečtení pověsti dostává dochovaný dopis Markvarta I. z Pořešína králi Václavu IV. z jara roku 1405, ve kterém sice uctivě, ale přece jen upomíná vladaře a žádá odpověď na žádost užívat nový erb. Žádost byla dle dobových pramenů doplněna i vyobrazením erbu a jeho popisem. Tyto písemnosti se bohužel nedochovaly, a tak o podobě erbu nevíme zhola nic. Další archiválií, která se k celé záležitosti pravděpodobně váže je dopis manželky krále Žofie Bavorské jedné ze svých příbuzných. V dopise z roku 1408 mimo jiné píše: “Jak jsem Vás, má milá, již v minulém listu zpravila, choť můj, pojav úmysl ten, že poctivý a starobylý znak Království českého změniti ráčí a jakúsi potvoru blešnú a opelichanú zaň vsaditi chtěl. I velká váda stran té věci na sněmu zemském vedena, u urozených pánův pobouření strhlo se, toliko urozený pan z Veveří vůli králově stranil. Bůh náš všemohoucí ať královu čistú mysl zachovati ráčí.“ Tyto dva písemné prameny nám dovolují vyslovit, pravda trochu odvážnou, ale velmi pravděpodobnou rekonstrukci tehdejších událostí: Markvart I. na sklonku svého života, vědom si, komu vděčí jeho rod za svou záchranu, rozhodl se změnit starý erb a žádá krále o svolení nahradit ho novým. O jeho podobě sice nic bližšího nevíme, ale je nasnadě, že jeho hlavní postavou byla pořešínská veverka. Králi Vaclavu IV. příběh malé zachránkyně hradu jistě imponoval - sám jsa povahou bázlivý slaboch bez vlastního názoru - a to do té míry, že si usmyslel ukrást Markvartovi jeho nápad. Vyčkává tedy s odpovědí, nereaguje na upomínky a tato taktika se mu nakonec vyplácí, když se problém v roce 1406 vyřeší Markvartovým úmrtím. Pak už nic nestojí v cestě předložit návrh na změnu znaku Království českého! Pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, komu nebo čemu vděčíme za to, že se tak nestalo a král od svého úmyslu odstoupil, ale jistě si dnes těžko dokážeme představit, že by se například z televize při mezistátním hokejovém utkání ozvalo: “...a naši reprezentanti nastupují na ledovou plochu v tradičním červenomodrobílém dresu s českou veverkou na prsou...“. Byl to odpor české šlechty, naléhání manželky nebo okolnost, že zrzavý kožíšek až příliš připomínal ohnivou kštici králova vypečeného bratra Zikmunda?

ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM NA POŘEŠÍNĚ 2010

Archeologický výzkum v minulém roce byl opravdu výjimečný. A to hned z několika hledisek. Předně se sešla asi nejlepší sestava fajn lidí, a tak přesto, že počasí nebylo z nejlepších, vládla v podstatě pořád pohodová atmosféra. Kromě našeho inventáře Dave Větráka a šéfa Toma Durdíka, Josého, Reginy a Milana z Kladna, letos z Plzně přijeli opravdu pohodáři s výjimečným zápalem pro manuální práci.

Navíc se nám podařilo objevit věž na bezvěžovém hradě. Překvapením však nebyl konec. V předpolí hradu nás čekala vápenická pec z doby založení hradu, a těch je u nás jako šafránu. Všem chceme ještě jednou poděkovat!

Jack Sparrow po dvaceti letech	Snímek nikoliv nejméně významného člena sdružení pořízený ze sondy č. 21
Tři mušketýři	Rusalka při čištění střepů kartáčkem na zuby

POMOZTE NÁM NAJÍT BOŽETĚCHA SÁDLO!

Den před Štědrým večerem nám před dveřmi opět přistál balíček od anonymního odesílatele. Od minulého roku jsme, pravda, byli v očekávání, jestli příhoda s darem od neznámého dárce bude pokračovat. Tentokrát nám Božetěch Sádlo věnoval dva vyřezávané erby. Na rozdíl od minulého roku, kdy jsme dostali stoličku a znak s rožmberskou růží, je to tentokráte znak pánů ze Strakonic, zakladatelů Pořešína a znak sdružení Hrady na Malši. K balíčku je přiložen dopis, nad kterým se velmi bavíme. Obsahuje mimo jiné pověst o pořešínské veverce, která stojí opravdu za to, takže si jí na našich stránkách můžete přečíst. Ani jsme netušili, jak významně pořešínská veverka zasáhla do osudů českého státu! Pan Sádlo si ovšem může být jist, že tato dosud téměř zapomenutá pověst nalezne významné místo v připravované expozici na hradě Pořešín, stejně jako znak pánů ze Strakonic.

Na tomto místě vyhlašujeme po panu Sádlovi z Liptákova č.p.3 „federální“ pátrání, protože jsme ve sdružení toho názoru, že zřejmě často jídal vtipnou kaši a takový talent je prostě škoda nevyužít v nějaké formě spolupráce. Může se však stát, že mu vyhovuje nás pozorovat s odstupem. V tom případě mu musíme poděkovat alespoň na dálku a požádat ho, aby nám zachoval do budoucích let svojí přízeň.

Děkujeme!

PŘÍBĚH O STOLIČCE A DOJIČCE BOŽENĚ

Přinášíme Vám zde další dva příběhy zachované díky obětavosti pana Božetěcha Sádlo. Nutno podotknout, že oba předměty, které se k pověsti vztahují, jsou dnes v majetku sdružení Hrady na Malši a stanou se cennými exponáty v nově připravované expozici.

Těžko lze uvěřit, že stolička vznikla opravdu v době gotiky, jde spíše o napodobeninu z dílny vesnického truhláře z doby mnohem pozdější. Tento nepříliš vydařený kus nábytku pochází ze „Síně slávy a tradic“ pastvinářského družstva Rozvoj z Dolní Tvarožné. Zde byl uchováván již od padesátých let minulého století jako památka na jednu ze zakládajících členek družstva, dojičku Boženu Dýmalovou, hrdinku socialistické práce „In memoriam“.

Tato pětadvacetiletá, pravděpodobně nepříliš inteligentní a soudě podle dobových pramenů i nehezká dívka trpící nadváhou, trudovitostí a nadýmáním brzo pochopila, že ji doba kolektivizace zemědělství konečně skýtá možnost upozornit svět na svou existenci. Ideově vybavena četbou úvodníků Rudého práva a po vzporu sovětských kolchozníků napřela své úsilí do zvyšování dojivosti u svěřených stračen. Zlí jazykové sice tvrdili, že se krávy mohutné dojičky s dlaněmi jak lopaty bojí tak, že ze sebe vyždímají i nemožné, ale Božena se brzo ocitla na předním místě v okresní mléčné lize a hlasy kritiků umlkly. Šťastná hvězda družstevnice by stoupala ještě výše nebýt tragické události. O dívku se začal zajímat účetní Jouda, doufaje, že si vztahem a případným sňatkem s údernicí vylepší svůj pošramocený kádrový profil. Božena si, duchem nepřítomná a úplně zpitomělá honbou za dalšími mléčnými rekordy a sladkými řečmi účetního, při dojení nevšimla, že se svými pracovními proprietami ocitla ve stání plemenného býka Ferdy...

Pohřeb to byl slavný, vojenská kapela, hasiči, pionýři a dokonce i delegace z okresu a ministerstva zemědělství. Nutno ještě dodat, že Božena stoličku při dojení používala proto, že vzhledem k jejím tělesným proporcím byla tehda běžně používaná trojnožka jaksi nedostatečná...

PŘÍBĚH O KRÁSNÉM FRANCIM

Znak je práce lidového řezbáře a ještě lidovějšího kováře. Byl uložen od roku 1896 v depozitáři C.a K. Okresního soudu v Třeboni jako předmět doličný ve věci ublížení na zdraví Františka Kotrby, přezdívaného „Krásný Franci“, válečného invalidy a flašinetáře z Třeboně. Franci byl povahy veselé a většinu dne trávil v hostinci Modrá hvězda, takto lokále nevalné pověsti, kde většinu hostů tvořily existence s kriminální minulostí i budoucností a slečny lehkých mravů. V nálevně utrácel těžce vydělané peníze za lacinou pálenku a vyprávěním dojímavých příběhů a zpěvem neslušných písní loudil na příslušnicích nejstaršího řemesla slevu na poskytnuté služby. Flašinetářovy pozdně noční návraty domů byly většinou doprovázeny nejen štěkotem sousedovic Alíka, ale ještě hlasitějším jekem jeho žárlivé manželky Anežky, která mu sice sliboval újmu na zdraví, ale nikdy své vyhrůžky nesplnila. Až do osudného dne.... Anežce, nabuzené popichováním komanda pavlačových drben v čele s domovnicí Horákovou a posilněné několika odlivkami airkoňaku, se vzpěnila krev natolik, že ze zdi v kuchyni strhla onu dřevěnou plastiku a jala se svého notně podroušeného manžela mlátit hlava nehlava. Řádění rozběsněné fúrie zabránil až přivolaný obecní strážník.

Incident vynesl Anežce týden v šatlavě a pokutu pět zlatých a Krásnému Francimu, kvůli kuriózní deformaci obličeje novou přezdívku „Růža“. Soudní spis případu sice neobjasňuje, jak se schránka s rožmberským znakem dostala do domácnosti zhýralého invalidy, ale přináší zajímavou historii o tom, na co ji Kotrba používal. Flašinetář, vědom si jejich hodnoty, do schránky ukládal před svými všetečnými dětmi válečky s mechanicky uloženými písněmi do flašinetu.

Celý příběh není z historického hlediska nijak zajímavý, je však cenným dokladem o tom, že se Kotrba, netuše, kam se během století pohne svět, stal nechtěným průkopníkem zábavního průmyslu, respektive dřevěná schránka je prvním historicky doloženým obalem hudebního nosiče, předchůdcem dnešních pestrých obalů na CD!

STŘÍBRNÝ GROŠ

Naše hrady nám občas připraví opravdu zajímavé překvapení. Snad je to odměna za trpělivou celoroční práci, která se ve velkém skrývá za každou opravenou hradbou, archeologickým výzkumem nebo zrealizovanou akcí pro handicapované děti.

V průběhu mezinárodního archeologického kempu na hradě Pořešín v roce 2008 byla pod vedením prof. Tomáše Durdíka založena archeologická sonda v jihozápadním rohu paláce. V tomto místě nás už od začátku naší činnosti strašila rozsáhlá rozšiřující se trhlina ve zdivu, která hrozila odtržením velkého bloku zdiva a jeho zřícením z výšky asi sedmi metrů přímo na jednu z hlavních stezek po hradě. Dnes je trhlina dobře zajištěná opěrným pilířem, ale tehdejší stav nám na klidu nepřidával. Po založení sondy přišlo na řadu pracné odstranění pařezů osmdesátiletých smrků a následovalo postupné zakopávání se do profilu sondy. Cílem bylo nalézt pokračování základu zdi ukrytého pod úrovní terénu, a na tento základ nadezdít opěrný pilíř, který tak zajistí odtržený blok. V hloubce 150 - 200 centimetrů, po odstranění mazlavé jílovité hmoty, už v místech středověkých vrstev ze života hradu, se v prostoru sondy rozšířil neznámý zápach, který však asi po půlhodině vyvanul. Podle naší osobní zkušenosti to bylo něco vzdáleně podobného zápachu smetiště nebo žumpy. Díky pečlivému dohledu archeologů se v této vrstvě podařilo objevit zbytky exkrementů, nejspíše lidských. Odtud už nebylo daleko k úvaze, že právě na vnějším okraji zdi paláce, v prostoru sondy, mohl v patře dnes zborcené zdi existovat tzv. prevet, kamenný výklenek, uvnitř opatřený sedátkem s dírou, středověký typ záchodu, pro nějž existuje výstižný (staro)český výraz „výsernice“.

Pokud by si snad někdo myslel, že fakt, že se kope v místě bývalého záchodu odradí výzkumníky, bažící po nesmrtelné slávě prostřednictvím nálezu drahých předmětů, hrubě se plete. Je docela možné, že v osazenstvu sondy ubylo příslušnic něžného pohlaví, tyto však byly vzápětí nahrazeny dobrovolníky z jiných sond. Až potud nic zvláště zajímavého. Jaké však bylo překvapení, když se z této poněkud delikátní archeologické vrstvy (jež však byla pro oči laika naprosto normální hlínou nelišící se v ničem od okolní) podařilo jemně odebrat předmět, jež byl už na první pohled mincí, avšak hrubě obalenou tvrdou hlínou. Po první prohlídce byl předmět zabalen a ještě ten den odeslán na expertizu do Archeologického ústavu v Praze. A ejhle! Vyklubal se z něho stříbrný pražský groš z doby Václava IV. Na obrázku si ho můžete prohlédnout po konzervaci. Jak se tento peníz dostal do svého nevábného okolí si ovšem domyslete sami...

NENÍ DŘEVO JAKO DŘEVO

Archeologie a historie jsou někdy jako detektivka. Stačí málo, drobný detail, a stojíte před situací, která je úplně odlišná od toho, o čem jste byli skálopevně přesvědčeni a čemu jste věřili. V našem případě se jednalo o záležitost spojenou s docela malým kouskem dřeva. Hrad Louzek, německy Lauseck (v překladu „čihadlo“), byl vybudován pravděpodobně pány z Pořešína nebo jejich příbuznými pány z Maršovic okolo roku 1385, za vlády krále Václava IV. Tomuto faktu byl nakloněn i Jiří Úlovec, který detailně zmapoval historii a historické prameny k Louzku.

Zde na chvíli ve výkladu odbočíme. Nutno totiž podotknout, že hrady Pořešín, Louzek, Sokolčí a mnohé jiné nakonec padly za oběť chtivosti známého „lidumila“, totiž rožmberského vládce v období husitských bouří - Oldřicha II. z Rožmberka. Ten tyto objekty z pozice své moci pod různými záminkami a za pomoci četných falz doslova polykal a jelikož mu menší hrady a hrádky na rozdíl od vesnic, lesů a polí k ničemu nebyly, zhusta je nechal vypálit a pobořit, aby se jich případně nemohla zmocnit husitská strana. Je tak převážně jeho zásluhou, že nám z hradů na Malši zbyly většinou jen žalostné ruiny.

Po této krátké vysvětlivce se můžeme vrátit zpět k příběhu. Jedním z cenných materiálů, podle kterých se dá určit stáří staveb jsou jejich dřevěné pozůstatky, třeba zbytky samonosných lešení, zazděných v hradbách a zdech hradů, trámů, krovů a podobně. Až do roku 2006 jsme se domnívali, že nám Oldřich žádné dřevo na hradech nenechal. Šťastnou náhodou se nám však jedno na Louzku zachovalo. Byl to kus dřevěného lešení, které bylo použito při výstavbě hradního paláce na srázu nad Malší. Na obrázku můžete vidět vyjmutí z lešeňové kapsy a jeho detail. Toto dřevo představovalo jednu z mála cest, jak zapátrat v historii hradu. Nutno podotknout, že podle prof. Durdíka byl kamenný palác na Louzku postaven až ve třetí stavební fázi, tudíž nikoliv při založení hradu, přesto se jednalo o naprosto zásadní informaci. Protože na dendrochronologii nejsme odborníci, budete zde marně hledat odpověď, jak lze z kousku dřeva vyčíst jeho stáří, bude vám muset postačit ujištění, že se nejedná o žádné šarlatánství, ale ověřenou vědeckou metodu, která dává seriozní výsledky. S velkou netrpělivostí jsme čekali na výsledky expertizy. A dočkali jsme se opravdu překvapivého výsledku, který rozmetal všechny naše dosavadní představy. Tento kus dřeva je totiž starý více jak 654 let! Nosník byl zhotoven z jedle pokácené na přelomu let 1356/1357, tedy v době vlády krále Karla IV.!

Rázem byly pryč úvahy o založení hradu okolo roku 1385, zvláště když byly po vichřici v roce 2007 nalezeny ve vývratech stromů na hradě zbytky keramiky datovatelné dokonce do období kolem roku 1300! Z Louzku se tak stal velmi starý hrad s nejasnou minulostí, zahalenou v temnotách věků...

DVA KLÍČE - ŽÁDNÉ DVEŘE!

Během archeologického výzkumu na hradě Pořešín byl v roce 2008 nalezen v prostoru dveří první hradní brány gotický klíč, zmíněný v reportáži Toulavé kamery, kterou naleznete na našich stránkách. Byl to symbolický okamžik. Konečně - po sedmi létech - máme klíč od hradu a tudíž pomyslné právo otevřít hrad veřejnosti po létech nezájmu a zapomnění! O překvapení na Pořešíně však není nouze. Nyní máme totiž už klíče dva! Děkovat za to můžeme manželům Přibylovým z chaty pod hradem, kteří ve vývratech po mohutných smrcích na stráni pod hradem našli další klíč. Je trochu menší a řeklo by se, hruběji kovaný, avšak složitěji profilovaný. Vzhledem k tomu, že se našel na severní stráni pod hradem, patřil asi k budově, která leží naproti dnešnímu dochovanému torzu paláce. Pod touto budovou, pravděpodobně také palácovým křídlem, bylo už nalezeno množství zlomků keramiky, někdy i docela neobyčejných (například zlomek akvamanile ve tvaru divokého prasete s očima, ušima, hubičkou a rypákem - nádobkou, která sloužila pánům hradu k omývání rukou při jídle). Dalo by se volně usuzovat, že se tedy mohlo jednat o budovu, která měla v přízemí kuchyni. Tomu nasvědčuje i množství zde nalezených kostí, převážně z hovězího dobytka. Pokud se vydáme na úplně tenký led, můžeme připustit, že tento klíček mohl odemykat třeba dveře od spíže, kde byly uskladněny všelijaké dobroty, a který byl jinak bezpečně uložený v kapsáři kuchmistra. Zvláštní shodou okolností tak dnes máme dva klíče, avšak žádné dveře, které by ke klíčům patřily...

DAR NEZNÁMÉHO DOBRODINCE

Dva dny před Štědrým dnem byl na adresu sdružení anonymně doručen veliký balík. První reakcí na tuto skutečnost bylo podezření, že se jedná o nějakou opravdu velkou bombu. Proč by ale někdo posílal bombu, když naše hrady mají svoje nejlepší časy dávno za sebou, nebylo jasné. Proto bylo přikročeno k opatrnému otevření dotyčného balíku. Jako první se vyklubala obálka s dopisem, který si zde můžete otevřít , a z kterého je zřejmé, že se sdružení stalo terčem dobročinnosti neznámého anonyma. Nic na tom nemůže změnit ani návrh z konce dopisu o umístění tabulky s věnováním p. Božetěchovi Sádlovi z Liptákova č.p.3. V průběhu čtení dopisu pak zkoprnělé členy sdružení zaujala zejména pasáž, kdy neznámý učinil narážku na své utrpení ve věži tvrze v Tiché během řádění několika šílenců...

Z balíku byly následně vybaleny dva velmi milé dary a neznámý může být tímto ujištěn, že budou zcela určitě umístěny ve věži tvrze, jak si přál. Touto cestou mu sdružení skládá veškeré díky a sděluje, že má vstup na věž doživotně zdarma - jen kdybychom (hrom do toho) věděli, kdo to vlastně je!

KONZERVACE HRADU POŘEŠÍN - 2.etapa

Před několika dny dokončilo Sdružení Hrady na Malši konzervaci hradu Pořešín, jehož dochované části se tyčí nad řekou Malše nedaleko Kaplice. Stavební firma začala pracovat na konzervaci v únoru 2009 a práce byly dokončeny v listopadu 2009. Akce je spolufinancována z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad. Hlavním smyslem realizovaného projektu je přispět k bezpečné prohlídce zříceniny a zároveň vytvořit jedinečné kulisy pro kulturní akce v rámci podpory cestovního ruchu. Koncepčně je celý projekt řešen jako součást údržby a konzervací jednotlivých hradů na řece Malši. Pro úplnost ještě dodejme, že jmenovaný Regionální operační program přispěje na konzervaci hradu Pořešín více než dvěma miliony korun, což je více než 87 % celkového rozpočtu projektu.

Tento projekt „Konzervace hradu Pořešín – 2. etapa“ je spolufinancován Evropskou unií.

Registrační číslo projektu: CZ.1.14/3.2.00/03.00977

LOUZECKÉ RAJTOVÁNÍ

10.září 2011 od 10:00 do 20:00 hod.

Akce určená pro handicapované děti jižních Čech a Horního Rakouska.

Hradní pán přivítá účastníky na rozestavěném hradě. Celodenní zábavná a napínavá soutěž o získání titulu pážete a komorníka Petra Harrachéře z Louzku. Stanový středověký tábor s koňským ležením. Jízda zručnosti na středověkých fasuňkových vozech. Kurs zručnosti ovládání koně a meče.